„Chceš-li dobře učit, musíš znát své žáky.“ To je dobře míněné, leč poněkud banální doporučení, které občas my učitelé slýcháváme. Ve své knize dává Daniel T. Willingham této frázi nový obsah. Srozumitelným a vtipným způsobem ukazuje, jak se ohromné pokroky v poznání lidského myšlení, které kognitivní psychologie v několika posledních desetiletích zaznamenala, mohou promítnout do naší každodenní školní praxe. Věřím, že čtenář, podobně jako já, při čtení této knihy zažije „kognitivní revoluci“ a že učení, žáky i sebe sama zahlédne jinýma očima: více tak, jací opravdu jsme a jací bychom možná mohli být.

Daniel T. Willingham má dar prezentovat čtenáři závěry své vědecké práce čtivou a stravitelnou formou. Jako učitelka chci svoji výuku stavět na jeho tezi: „Paměť je pozůstatkem přemýšlení.“ Moji žáci si díky tomu látku lépe zasazují do kontextu a déle si ji pamatují, což zvyšuje jejich motivaci k dalšímu učení.

 
Daniel T. Willingham mi pomohl pochopit, že učení může být zábavnější, pokud bude efektivnější. Když při učení respektujeme vědecké poznatky o tom, jak se my lidé učíme, dává učení dětem větší smysl, jsou úspěšnější, a proto je i více baví. Willingham ukazuje, že děti se opravdu mohou hodně naučit a ještě je to může bavit. Cesta k tomu ale vede trochu jinudy, než bychom možná čekali.