#NEWS, Strana 3

His book was dubbed by The Washington Post „a triumph of critical thinking“. Since cognitive science offers ways of thinking about children’s learning, motivation, and emotion that have proven useful, experts recommend Why Don’t Students Like School? to both teachers and parents, particularly those home-schooling their own children. Once you start reading, you will find that Professor Daniel Willingham explains complex topics in the most accessible way. Why Don’t Students Like School? is now out in Czech, presented by EDUkační LABoratoř in cooperation with publishED. At this occasion, we have asked the author several questions.

CZ: Kognitivní psycholog Willingham: Učitelé mi píšou, že moje kniha změnila jejich praxi k lepšímu

How were your school years?
It varied a lot depending on my teacher and friends that year. I usually didn’t like school that much, until college.

Can we expect all pupils to like school?
“Expect the worst, hope for the best!” Certainly we should try to make every student think that school is worthwhile. That’s different than enjoyable—we all engage in activities that are challenging and at times frustrating, but we feel pleasure in accomplishment.

Daniel T. Willingham earned his B.A. degree in psychology from Duke University in 1983 and his Ph.D. degree in cognitive psychology from Harvard University in 1990. He is currently professor of psychology at the University of Virginia, where he has taught since 1992. He is the author of several books, and his writing on education has appeared in 17 languages. In 2017 President Obama appointed him to the National Board for Education Sciences. // Photo: DTW archive

You are a cognitive scientist. How would you explain this term to a teacher who has never heard it before?
Cognitive science is the study of the mind. It brings together research techniques and findings from several disciplines, including psychology, neuroscience, philosophy, anthropology and computer science.

How vital is it for every teacher to know the principles that cognitive science helps to unveil? Can you be an excellent teacher even if you lack this knowledge?
I do think it can be a great help. Teachers inevitably have a model in their minds of how children learn, what motivates them, what their emotional lives are like. It’s based on this model of the mind that teachers react in the moment to situations in the classroom. Research can offer new ways of thinking about learning, motivation, and emotion that have proven useful.

What outstanding practice would you like to see in every school? Could Michaela Community School in London, whose teaching is based on the findings of cognitive science, serve as an example? Some critics have called it a factory for learning.
I don’t know enough about Michaela to comment on it in particular, but I will say I think there are many ways to organize a school and a classroom that are aligned with principles from cognitive science. I’m fond of drawing an analogy to architecture. If you don’t follow the principles of physics and materials science when you design a building, it won’t stand. But physics and materials science don’t tell you what the building should look like, it’s size, the materials you use, and so on. In the same way, cognitive science lays out some very broad principles to make learning successful, but it doesn’t prescribe one method of instruction.

Discovery learning has become a stable element of the Czech education landscape. Some teachers have been working hard to implement it in their practice. However, you claim that trying to get pupils to think like scientists is not a realistic goal, since pupils are no experts, but novices, and therefore the way they think is fundamentally different. Can discovery learning be designed in a way that is in line with the findings of cognitive science?
I don’t think children should never explore, never discover. These are important habits of mind! But I think educators should be realistic about what children are actually doing when they engage in these activities, and how they are likely to benefit. And what it will take for the teacher to shape the lesson plan in a way that students will gain the benefit the teacher hopes for.

Photo: DTW archive, graphics: EDU

Why should teachers learn about human cognitive architecture in an era that is marked by the advent of artificial intelligence? AI represents a novel form of thinking, liberated from the boundaries of the human brain. Could it revolutionize education to an extent that cognitive science becomes obsolete?
I’m not much of a futurist. In the relatively short time I’ve studied education—about 20 years—I’ve heard of at least a half dozen technologies that were supposed to completely change everything. None of them have, and so I’m leery of claims that AI will do so now. Obviously teachers must think of ways students might access AI in ways that won’t ultimately harm their education, as well as try to think creatively about ways it might enhance it.

You wrote: „It is never smart to tell a child that she’s smart. Believe it or not, doing so makes her less smart. Really.“ Could you elaborate on that? Does it apply to parents as well? And what message does your book convey to them?
Well, there’s a whole chapter on this topic in the book, so it’s hard to be brief. It’s a reference to work on attribution, especially work by Carol Dweck, showing that it’s not optimal for children (or adults) to think that their success in thinking is due to an inborn quality—intelligence. It’s much better if they think that success comes from persistence and hard work.

Your book has become a world-wide bestseller. Can you think of any feedback that took you by surprise in either way?
I’m very pleased, of course, that the book has been as widely read as it has. Occasionally someone will offer a kind of quirky criticism, but much more often I get emails from teachers telling me I changed their practice for the better.

Is there any final thought you would like to share with your prospective Czech readers?
I hope you feel about my book the way your students feel about school: that you enjoy it, that it challenges you, and that it makes a little change in you!

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Pavlem Bobkem
Pavel Bobek se stal učitelem v Anglii. V Londýně učil na oceňované veřejné škole v přistěhovalecké čtvrti. Aktuálně působí v Praze na ZŠ Solidarita. Je členem Otevřena a Učitelské platformy. Věnuje se zejména popularizaci výzkumu ve vzdělávání a jeho implikacím pro každodenní učitelskou praxi. V roce 2022 byl jedním z finalistů soutěže Global Teacher Prize Czech Republic. Je autorem připravované knihy Učitelství jako řemeslo.

Do nového školního roku 2023/2024 jsme v rámci EDLB připravili souhrn myšlenek, které si myslíme, že by se daly tzv. tesat do kamene.

V případě zájmu si je můžete alespoň vytisknout MANIFEST 23.

Učitelství jako řemeslo je název připravované knihy od Pavla Bobka. To nejlepší z výzkumů ve vzdělávání ověřeno v každodenní učitelské praxi. Pavel se stal pedagogem v Anglii, učil na oceňované londýnské veřejné škole v přistěhovalecké čtvrti a aktuálně působí v Praze na ZŠ Solidarita.

Více o chystané knize na ucitelstvijakoremeslo.cz.

Jaký vliv na děti má to, o čem si doma povídají rodiče při večeři? Mají se děti ve třídě dělit do skupin podle výkonu? Jsme dnes chytřejší než lidé před sto lety? Autor publikací o vzdělávání a zkušený pedagog David Didau se v knize Za děti chytřejší zabývá tím, co významně ovlivňuje naši schopnost učit se a myslet. Knihu aktuálně v českém jazyce vydává EDUkační LABoratoř ve spolupráci s Nakladatelstvím publishED. Autora jsme při té příležitosti požádali o rozhovor.

Originální znění rozhovoru v anglickém jazyce najdete na Let’s make kids cleverer. They will be more likely to live a fulfilled life, says David Didau

Jedna z častých kritik českého školství zní, že žáci obvykle kopírují vzdělávací dráhy svých rodičů a školy neumí zvýšit sociální mobilitu dětí z méně podnětného prostředí. Podtitul vaší knihy Za děti chytřejší je Snižování rozdílů ve školní úspěšnosti. Jaký recept nabízíte?
V knize ukazuji, že klíčovým faktorem ovlivňujícím výsledky vzdělávání je socioekonomický status rodičů. I když to možná není záměr, nastavení vzdělávacích systémů je takové, že vedou k dalšímu zvýhodňování těch, kteří již ve výhodě jsou. Zároveň znevýhodňují ty žáky, kteří mají nejtěžší vstupní podmínky. Nikde ale není řečeno, že se s tím nedá pohnout ani že proti této nerovnováze nemůžeme bojovat. Právě o tom je má kniha. Ukazuje formy vzdělávání, které namísto toho, aby pomyslné nůžky dále rozevíraly, vedou ke snižování rozdílů.

Potřebujeme skutečně chytřejší děti? Není důležitější to, aby žily kvalitní a spokojený život?
Můj argument zní, že čím inteligentnější děti budou, tím větší je šance, že povedou šťastný a naplněný život. Navzdory představám mnoha lidí existuje pozitivní korelace mezi inteligencí a prakticky vším, co považujeme za dobré a žádoucí. V průměru platí, že kdo je chytřejší, ten bude déle žít a těšit se lepšímu tělesnému i duševnímu zdraví. Pravděpodobnost, že se stane obětí násilného činu nebo zranění plynoucích z nehod, u něj bude nižší. Chytřejší jedinec bude kreativnější, svědomitější a zdatnější ve vedení lidí. A také by o sobě řekl, že je spokojený. Kdo by tohle všechno nechtěl?

David Didau (archiv DD)

S výrokem „Tvoje inteligence je něco, co na sobě nemůžeš příliš změnit.“ nesouhlasilo 52 % českých dětí, zatímco v Británii výrok odmítlo 70 % dětí (PISA, 2018). Jak jste toho dosáhli?
Je možné, že to má něco společného s tehdejší popularitou růstového nastavení mysli (growth mindset) Carol Dweck a s poselstvím, které přináší. Samozřejmě je dobře, že tolik mladých Britů je přesvědčeno, že svou inteligenci mohou rozvíjet, nicméně samotné růstové nastavení mysli jim v tom bohužel s největší pravděpodobností nepomůže. Podle mě nezáleží tolik na tom, zda děti věří, že mohou být chytřejší. Tvrdím, že chytřejšími se stáváme tím, čím víc toho víme. A jen minimum lidí by se mi snažilo namluvit, že na tom, kolik toho ví, sami nemohou nic změnit.

Píšete také o neflexibilních znalostech (inflexible knowledge), které bychom zjednodušeně mohli označit za prostá memorovaná fakta, a o flexibilních znalostech (flexible knowledge), díky kterým problematice dokážeme skutečně do hloubky porozumět. Zároveň říkáte, že neflexibilní znalosti jsou základnou pro budování těch flexibilních. Přesto některé děti, rodiče a pedagogy trápí nutnost memorovat fakta. Čím byste je přesvědčil o jejich důležitosti?
Řekl bych, že nedorozumění zde vzniká z omylu, že neflexibilní znalosti a biflování  jsou jedno a to samé. Nabytí neflexibilních znalostí je jen prvním krokem k tomu, abychom něco věděli flexibilně. Bohužel se tento proces nedá obejít. Biflování je neefektivním způsobem získávání neflexibilních znalostí. Strategie, o nichž píšu, berou v potaz výsledky výzkumu v oblasti kognitivní psychologie – jako třeba teorie kognitivní zátěže (cognitive load theory) nebo žádoucí obtíže (desirable difficulties). Díky nim může být proces učení znalostí a jejich aplikace podstatně efektivnější.

V Česku probíhá reforma RVP. Sociolog Daniel Prokop z PAQ Research nedávno řekl, že existují dva tábory, které mají k reformě odlišný přístup: jedni chtějí razantní škrtání obsahu až o polovinu a kurikulum zaměřené na to, co je opravdu použitelné, druzí mírnou aktualizaci objemu učiva a klást důraz na zlepšení řemeslných dovedností učitelů. Kam byste se zařadil vy?
Bez dobré znalosti detailů není snadné se k tomu vyjádřit. Avšak pokud bychom měli polovinu znalostí škrtnout, riskovali bychom obrovské rozevření nůžek v neprospěch znevýhodněných žáků. Obyvatelé s vyšším socioekonomickým statusem by našli cestu, jak se s tím popasovat, ale ti nejzranitelnější už ne. Spíš bych navrhoval racionálně vyhodnotit, co můžeme v RVP označit jako významné znalosti (powerful knowledge) — tedy znalosti, které žákům pomohou dělat přesné úsudky a zobecnění o světě kolem nich. A dále v české společnosti identifikovat nejvíce sdílené znalosti (widely shared knowledge) — tedy to, co lidem umožňuje zúčastnit se společenských diskusí. Navrhovaný důraz na vzdělání učitelů může být jedině pozitivní — avšak pod podmínkou, že by se jednalo o praxi podloženou vědeckými důkazy.

Vědecký konsensus považuje explicitní vyučování (explicit instruction) za efektivnější model vyučování než výuku zaměřenou na objevování. U nás je explicitní vyučování novinkou, naopak konstruktivismus a další směry založené na objevování se mezi progresivními školami, rodiči či školní inspekcí těší podpoře. Také vyzdvihované Finsko vyučuje plošně tímto způsobem. Vy tvrdíte, že taková výuka zvýhodňuje žáky nadané a ty z podnětnějšího prostředí. Jak se oba modely výuky liší a na čem své tvrzení zakládáte?
Bylo by chybou se domnívat, že někdejší vzdělávací úspěchy Finska vycházejí z toho, co se v tamním vzdělávání děje posledních deset let. Výsledky Finska v PISA mají už delší dobu sestupnou tendenci. Pokud se tedy chceme dobrat toho, co stálo za jejich někdejšími úspěchy, musíme zkoumat výukovou praxi, která těmto úspěchům předcházela. A při bližším pohledu je vidět, že dřívější finské školství bylo daleko více než dnes založeno na explicitním vyučování. Zatímco model výuky zaměřený na objevování vychází z představy, že když si na něco žáci přijdou sami, naučí se to lépe, explicitní vyučování je založeno na poznání rozdílu mezi tím, jak se učí začátečníci a jak experti v oboru. Nejefektivnějším způsobem, jak něco naučit začátečníka, je výuka pod vedením učitele. Ta trvá tak dlouho, než žák získá jistotu v dané dovednosti. Pak je možné začít podporu učitele redukovat a postupně ji stáhnout zcela. Navzdory představám proponentů objevitelského modelu je klidně možné, že žáci nějaký problém sice zdárně vyřeší, ale i přesto si s ním nezvládnou poradit příště. Děje se to proto, že lidská kognitivní kapacita je striktně omezená. Je možné ji rozšířit řešením problémů nebo získáváním schematických znalostí (schematic knowledge), ale pokud jsou problémy, které mají žáci řešit, komplexní, nemohou dělat obojí naráz. Vědeckých důkazů, které tyto teze podporují, existuje obrovské množství, ale asi nejdostupnější přehled výzkumu k tomuto tématu lze najít na https://www.aft.org/sites/default/files/Clark.pdf.

Vlna vzrušení ohledně umělé inteligence a ChatGPT dorazila během letošní zimy i do české vzdělávací debaty. Jaké změny ve vztahu ke školství jsou se vzestupem AI na obzoru? A do jaké míry změní dostupnost umělé inteligence závěry vaší knihy a vzdělávání jako takové?
My lidé se stáváme chytřejšími tím, čím víc znalostí v nás doslova žije a dýchá. Jistě, chatboti jako ChatGPT mají potenciál stát se mimořádně užitečnými nástroji. Nicméně nejsou náhradou toho, že něco víme. Sám jsem se snažil v poslední době nabýt maximum zkušeností s ChatGPT a viděl jsem, že dokáže podávat vysoce kvalitní odpovědi. To ale mohu říct a zhodnotit jen a pouze díky tomu, že mám dost znalostí na to, abych dokázal odhalit případné chyby a omyly. AI může určitě v mnohém změnit nejrůznější aspekty vzdělávání. Veliký potenciál vidím například v podpoře žáků při psaní slohů a dalších textů anebo i učitelů při přípravách hodin. Bylo by však chybou se domnívat, že dokáže cokoli změnit v konfiguraci lidské kognitivní architektury.

Ukázku z knihy si můžete prohlédnou kliknutím na obrázek výše

Prošli jste si hlasováním o setrvání v EU a zvolili jste brexit. Ovlivnila podle vás inteligence populace, respektive vzdělání společnosti tento výsledek?
Ha! Ano. V průměru platí, že méně vzdělaní lidé hlasovali pro odchod z EU, zatímco ti vzdělanější v ní chtěli zůstat. Máme dobré důkazy o tom, že více času stráveného ve vzdělávacím procesu vede k vyšší inteligenci, a tak si můžeme být celkem jistí, že volba pro odchod z EU nebyla inteligentním rozhodnutím.  

V závěru své knihy se zabýváte Gaussovou křivkou v souvislosti s inteligencí a zmiňujete i propast mezi nejméně chytrými lidmi a kognitivní elitou společnosti. Existuje podle vás někdo (nebo něco), komu se za poslední roky reálně ve světě podařilo tuto propast snížit?
Určitě! Celá kniha je argumentem pro to, abychom děti co nejefektivněji učili kulturně bohaté znalosti (culturally rich knowledge) a již zmíněné významné znalosti. Je to ta nejlepší cesta směrem k překonávání této propasti.

Proč by si měl vaši knihu přečíst někdo, kdo ji ještě nečetl? A doporučil byste ji i rodičům?  
Kdokoli má zájem zjistit víc o tom, jak probíhá proces učení, jak funguje paměť a jak znalosti ovlivňují naši schopnost myslet, tomu se – věřím – bude líbit. Rodiče mohou z knihy těžit stejně jako učitelé. Není to ale kuchařka. Spíš jde o předložení a prozkoumání vědeckých důkazů. Ty tvoří argumentační řetězec, který říká, že pokud věříme v sociální spravedlnost a jsme politicky progresivní, pak bychom měli napnout maximum sil jedním směrem: dopomoci doopravdy všem dětem tomu, aby byly chytřejší.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Pavlem Bobkem

Pavel Bobek se stal učitelem v Anglii. V Londýně učil na oceňované veřejné škole v přistěhovalecké čtvrti. Aktuálně působí v Praze na ZŠ Solidarita. Je členem Otevřeno a Učitelské platformy. Věnuje se zejména popularizaci výzkumu ve vzdělávání a jeho implikacím pro každodenní učitelskou praxi. V roce 2022 byl jedním z finalistů soutěže Global Teacher Prize Czech Republic.